21. března 1871
Ve Velkém Grunově (Groß Grünau) se narodil Julius Kunert senior.
2. listopadu 1873
Manželům Wormovým se ve Varnsdorfu narodila dcera Marie.
1884
Rodina Gustava Kunerta se přestěhovala do Varnsdorfu.
9. listopadu 1895
Truhlář Julius Kunert se oženil s textilní dělnicí Marií Wormovou. Truhlářskou živnost časem rozšířil na tovární výrobu nábytku.
24. února 1899
manželům Kunertovům se narodil syn Heinrich
4. června 1900
Přišel na svět Julius Kunert mladší.
24. dubna 1906
Marie Kunertová ohlásila pletařskou živnost u rumburského okresního hejtmanství a začala si přivydělávat výrobou punčoch a šál na ručním pletacím stroji. Od roku 1913 pomáhala matce s výrobou dcera Elfriede. Ta se později vdala za Ing. Heinricha Löfflera.
1920
Julius Kunert se synem Heinrichem Mariinu živnost převzali a začali podnikat v sousedním saském Großschönau. Dobýt německý trh se jim ovšem pro hospodářské potíže poválečného Německa nepodařilo.
28. června 1924
Restartu firmy na domácí půdě se již zúčastnil i mladší syn Julius. Otec se syny založili veřejnou obchodní společnost Julius Kunert & Söhne. Společný podnik se zabýval „tovární výrobou punčochového zboží“.
Kotonové stroje zakoupené již pro zamýšlenou výrobu v Sasku umístili podnikatelé do jednoduchého přízemního objektu postaveného naproti obytnému domu v Klostermannově ulici. Dobrý odbyt zboží umožnil v roce 1926 jeho výrazné rozšíření. První továrna byla později přeměněna v závodní jídelnu.
30. listopadu 1928
Ing. Heinrich Löffler se stal prokuristou firmy Kunert. V letech 1939–1940 získal krásnolipské pletárny firem J. J. Schwadron & Co. a Josef Scheibner, v říjnu 1943 převzal i úpravnu a barevnu firmy Hielle & Wünsche. Spříznění s Kunerty vedlo po druhé světové válce k přičlenění Löfflerových podniků k n. p. Elite.
1928
Kunertové postavili svůj první osmipatrový „mrakodrap“ (později využívaný k výchově pletařského dorostu).
1930
Byla postavena první ze tří výrobních budov hlavního výrobního komplexu Kunertových závodů, ještě před demolicí Stollovy textilky.
1930
Punčochy Elite z bemberského umělého hedvábí propagovala i Marlene Dietrichová.
1933
Heinrich Kunert se s přítelem Adalbertem Schnitzerem vydali prozkoumat organizaci výroby a prodeje ve Spojených státech amerických.
1936
Zastoupení firmy Kunert pro Anglii bylo svěřeno židovskému emigrantu z Hitlerova Německa Willy Süsskindovi, který udržel obchodní styky s varnsdorfským podnikem až do vypuknutí druhé světové války (1. září 1939).
1936
Ani lidnatý Varnsdorf nemohl v polovině třicátých let Kunertům poskytnout další personál do výroby a podnikatelé se museli rozhlížet i jinde. Zakoupili pletárnu Johanna Nitsche ve Vlčí Hoře, v roce 1938 pak závod Antona Wenzela v Krásné Lípě.
1937
Firma Kunert položila na lopatky svého největšího konkurenta – pletárny firmy Stefan Schindler v Krásné Lípě, které připojila ke svému impériu. Majitel Josef Franz Palme bojoval o svůj domněle nespravedlivě zabavený majetek s „přáteli Čechů a Židů“ až do své předčasné smrti 29. dubna 1944.
1937
Kunertovi začali vyrábět punčochy z přírodního hedvábí. Nejluxusnější punčochy na evropském trhu pojmenovali po nizozemské princezně Julianě.
Sedm set z tisíce kotonových stávků v Československu provozovali u Kunertů.
2. října 1938
Do Varnsdorfu vpochodovaly jednotky wehrmachtu a město mělo být z příkazu komisařského starosty Rotta slavnostně osvětleno. Majitelé podniku své objekty nenasvítili a demonstrovali tak své „nadšení“ z připojení k Německu. Namísto právníka Martina Eltise, jenž musel pro svůj židovský původ emigrovat do Anglie, angažovali Dr. Aloise Knötiga, někdejšího starostu Varnsdorfu za Německou demokratickou stranu svobodomyslnou (DDFP), jež se odmítla sloučit s Henleinovou SdP a vzdorovala nacismu.
14. listopadu 1938
Anglický „židovský koncern“ Marks and Spencer Limited, spolupracující s Kunerty od raných třicátých let, přerušil po okupaci československého pohraničí nacistickým Německem s varnsdorfskými podnikateli obchodní styky.
1938
Julius Kunert senior vystoupil z firmy. V březnu 1941 se v podniku okázale slavily zakladatelovy sedmdesátiny. Jubilant rozdal mezi zaměstnance, kteří v závodě pracovali více než deset let, deset tisíc marek.
1939
Firma Kunert dostavěla svou podnikovou elektrárnu a stala se nezávislá na odběru proudu zvenčí. Podniku se to velmi vyplatilo během druhé světové války a počátkem padesátých let, kdy docházelo k častým výpadkům dodávek elektřiny. Stinnou stránkou zařízení byla absence komínu a odpopílkovacího zařízení. Znečišťování areálu závodu a jeho okolí čpavým dýmem a sazemi snížila výstavba komínu a instalace odlučovačů v roce 1966.
7. února 1940
Podnik navštívil Claus Selzner z říšského vedení Německé pracovní fronty (DAF), který dohlížel na budování této organizace v Sudetech. Nacistického potentáta, který byl později osobně zodpovědný za vyvraždění 17 000 Židů ve správním obvodu Dněpropetrovsk v Říšském komisariátu Ukrajina, přivítal apel dvou tisíc dělníků.
8. srpna 1940
Noviny oznamovaly další a další válečné oběti z řad zaměstnanců podniku. Vdovy po padlých vojácích byly u Kunertů zabezpečeny lépe než jinde.
3. května 1941
Na shromáždění Německé pracovní fronty (DAF) v Jablonci nad Nisou předal Konrad Henlein zástupcům 33 podniků v Sudetsku Župní diplom za vynikající výkony. Vyznamenána byla i firma Kunert a ocenění od župního vedoucího převzal Heinrich Kunert.
1943
Heinrich a Julius Kunertovi vstoupili na nátlak okresního vedení do nacistické strany (NSDAP). Její odznak však nikdy nenosili.
7. listopadu 1944
Během leteckého náletu na Brno zahynul prokurista Ing. Heinrich Löffler.
28. června 1945
Národním správcem Kunertových závodů byl jmenován Vladislav Matulík. Po třech dnech ve funkci se tázal předsedy varnsdorfské Okresní správní komise, jaký poměr má zaujmout k bratrům Kunertovým, kteří „stále úřadují na svých místech“. Aktivní Matulíkovy snahy vystrnadit Kunertovy ze závodu narážely na odpor Ministerstva průmyslu, jež 29. srpna dosadilo na jeho místo Dr. Andělína Königa. Ten ovšem nebyl ve Varnsdorfu akceptován, komunisté prosadili Matulíkovo setrvání ve funkci; 1. ledna 1946 se stal prvním ředitelem národního podniku.
14. července 1945
Okresní správní komise ve Varnsdorfu vystavila Heinrichovi a Juliu Kunertovým a jejich rodinám ochranné listy, poněvadž „během německé okupace projevili činnost prokazatelně protinacistickou“.
27. srpna 1945
Při domovní prohlídce se ve vile bratrů Kunertů (čp. 1559, od roku 1950 závodní klub Elite) nalezly ukryté cennosti a potraviny, „jež uschovali před rabujícími armádami a osvobozenými zajatci“.
5. září 1945
Bratrům Kunertovým bylo v Praze navráceno československé státní občanství. Při návratu do Varnsdorfu je na nádraží očekával komisař s ozbrojenci a na místě jim roztrhal předložené dokumenty. Oba byli odvezeni do vězení, odkud snad v prosinci uprchli přes nestřeženou hranici do Saska a odtud do Bavorska.
1946
Bratři Kunertové se z Rusy ovládané zóny (později Německé demokratické republiky) přestěhovali do Američany kontrolovaného Bavorska a za vydatné pomoci jeho ministra hospodářství Dr. Ludwiga Erharda začali v Immenstadtu společně se sto dvaceti bývalými zaměstnanci z Varnsdorfu a Krásné Lípy s výrobou pleteného zboží, zejména látek pro šaty a blůzy. Punčochy zatím nevyráběli – do roku 1950 v západním Německu nebyly k mání žádné kotonové stroje. Teprve o Velikonocích 1950 se v nově postavených halách rozjela výroba perlonových punčoch Mariana a Soraja na kotonových stávcích vyrobených firmou Behringer v Göppingenu.
1. ledna 1946
Z Kunertových závodů vznikl národní podnik Továrny jemných punčoch Varnsdorf, přejmenovaný 10. listopadu 1947 na Elite sdružené továrny punčoch národní podnik Varnsdorf.
1947
Podnikovému chemikovi Ing. Bohumilu Pillerovi se podařilo vyřešit způsob zpracování válečných zásob „padákového hedvábí“ na punčochové výrobky, a to včetně barvení a úpravářských procesů. „Otec perlonek“ obdržel za vynález Státní cenu Klementa Gottwalda; později přesídlil do Brna, kde dlouhá léta působil ve Výzkumném ústavu pletařském.
1949
Nouze o kvalifikované dělníky vedla k hnutí „dvoukotonářů“ – pletařů, kteří dokázali najednou obsluhovat dva sedmnáctimetrové kotonové stávky.
1950
V n. p. Elite začal být zpracováván silon. „Silonky“ se staly prodejním hitem, často ovšem na tuzemském trhu chyběly, jelikož byly primárně dodávány na trhy západní.
1950
V Immenstadtu zemřel Julius Kunert senior. Manželka Marie zemřela závěrem téhož roku.
1957
Na upravených předválečných kotonových stávcích Schubert & Salzer SSLK bylo v Krásné Lípě započato s výrobou pleteného ošacení.
1. dubna 1958
Národní podnik byl přejmenován na Elite, výroba punčoch, a podřízen Sdružení podniků pletařského průmyslu v Písku.
24. února 1958
Na slavnostním zasedání ústředního výboru Komunistické strany Československa a ústředního výboru Národní fronty na Pražském hradě byl n. p. Elite Varnsdorf propůjčen Řád práce s právem uvádět toto vyznamenání v názvu podniku.
1958
Móda bezešvých punčoch z polyamidových vláken si vyžádala náhradu kotonů okrouhlými pletacími stroji. V roce 1958 se vyrobilo prvních 593 tisíc párů těchto punčoch.
26. srpna 1961
Za velmi dobré plnění státního plánu byl n. p. Elite vládou a Ústřední radou odborů propůjčen Rudý prapor.
1966
V n. p. Elite začaly být vyráběny punčochové kalhoty. O punčochy připevňované na podvazky zájem opadával.
1977
Po čtyřicetiprocentním snížení cen punčochového zboží nastaly problémy s jeho dostupností. „Punčochovou krizi“ v letech 1978–1979 musely řešit nejvyšší státní a stranické orgány. Státní plánovací komise nařídila zvýšit výrobu punčochových kalhot z 28 na 50 milionů kusů ročně.
9. listopadu 1982
Ve své vile v Maienfeldu (Švýcarsko) zemřel Heinrich Kunert, majitel pletáren v Rankweilu, Lindau, Deggendorfu a Berlíně.
1989
Ke specifikům krásnolipského závodu 2 a k němu patřících provozů v okolí náležel značný počet pracovníků německé národnosti. V závodech mnohdy pracovaly celé rodiny původních obyvatel a personál švitořící v místním německém dialektu byl pro mnohou novou pracovnici skutečným překvapením.
1. července 1989
V rámci socialistické přestavby a deklarované demokratizace přeměnilo Ministerstvo průmyslu národní podnik Elite Varnsdorf ve státní podnik. Ten sice nadále hospodařil s majetkem v socialistickém celospolečenském vlastnictví, avšak svým jménem a na vlastní odpovědnost. Mohl tak pružněji reagovat na požadavky trhu a snáze si opatřovat stroje a suroviny v zahraničí. Problematičtějším byl požadavek, aby iniciativu v řízení státních podniků převzaly volené samosprávy pracujících. Do nově vytvořeného státního podniku nebyl zahrnut chrudimský závod, který dále fungoval pod názvem Evona Chrudim.
7. února 1993
V Immenstadtu zemřel Julius Kunert junior.
27. prosince 1993
Ze státního podniku Elite byla vytvořena akciová společnost, krásnolipský závod byl privatizován samostatně. Majoritní podíl (52 procent) získala pražská firma I.I.T.E. zabývající se poradenskou a obchodní činností, 25 procent bylo v držení jednotlivých akcionářů (diků). V roce 2000 firma vykázala ztrátu 36,5 miliónu korun a překročila tak polovinu základního kapitálu. V roce 2003 činila pohledávka za Elite u České konsolidační agentury 193 miliónů korun. V té době pracovalo ve varnsdorfském závodě 300 pracovníků.
2004
Noví majitelé snížili počet zaměstnanců na čtyřicet a soustředili výrobu asi na jednu pětinu původních výrobních ploch.
2023
Někdejší pletárna firmy Kunert se přestěhovala i s několika desítkami pracovnic do funkcionalistické továrny někdejší firmy Adolf Schindler v Krásné Lípě. Tu od roku 2018 vlastní s. r. o. Novia Fashion řízená Ing. Martinem Veselíkem, z jehož popudu byl firemní název v roce 2022 změněn na Schindlerova pletárna s. r. o.
