Z Kunertky Elitkou

Autor: Jan Němec

Rodina zakladatele svého času největší evropské továrny na punčochy má své kořeny na Českolipsku. Předkové Julia Kunerta se v Zákupech, Velenicích a Velkém Grunově živili výrobou a úpravou příze a textilií. Děd Anton Kunert působil v zákupské Leitenbergerově tiskárně kartounu, otec Gustav se vyučil barvířem látek. I jeho si v polovině osmdesátých let 19. století přitáhlo město Varnsdorf, jež si svým překotným rozvojem v centrum výroby textilu vysloužilo pojmenování Severočeský Manchester. Ve III. varnsdorfském okresu, nedaleko objektu, jenž se stal později základem slavné punčochárny, si otevřel barvírnu kusového zboží.

Za vším hledej ženu

Jeho syn Julius Kunert se narodil 21. března 1871 ještě ve Velkém Grunově a absolvoval zde základní vzdělání. Po přesídlení rodiny do Varnsdorfu se vyučil truhlářem a otevřel si dílnu nedaleko otcova podniku. I nevěstu Marii Wormovou, jež pracovala v jedné varnsdorfské tkalcovně, si vyhlédl v sousedství. Díky tchánově finanční injekci si manželé postavili dům čp. 1342 v téže varnsdorfské čtvrti, jež byla původně samostatnou vsí Nový Franzenthal. Sem truhlář Kunert přemístil svou dílnu, zde se v letech 1896–1901 narodily děti Marie, Elfriede, Heinrich, Julius a Emilie. Zde byl též položen základ Kunertova pletařského impéria.

Sotva děti trochu povyrostly, koupila si Marie Kunertová ruční pletací stroj z druhé ruky a v roce 1906 začala samostatně podnikat. S výrobou punčoch a šál pomáhala od roku 1913 matce nejstarší dcera Marie. Tento stroj, jenž se stal základem podnikatelského úspěchu Kunertovy rodiny, zaujal posléze v síni tradic gigantické pletárny čestné místo. Punčochy se na něm pletly ještě v roce 1924.

Ani velký požár dílny v roce 1910 nezastavil činorodého truhláře a podnikatele v rozletu. Naopak. Dílnu velmi rozšířil a výrobu musel během první světové války, kdy pracoval na výrobě beden pro armádu, přesunout do objektu opuštěné Schreinerovy textilky (později továrna na bicykly Josefa Eitricha). Prostor po přestěhování truhlářské dílny využila domácí pletařská divize, která taktéž naplno pracovala na armádních zakázkách. Přikoupené pletací stroje obsluhované najatými dělnicemi chrlily nátělníky, břišní pásy, nákolenky a jiné zboží pro rakouské vojáky. Pletařinu si vedle matky a sestry osvojil i Heinrich Kunert (1899–1982), absolvent pletařské školy v Krásné Lípě. Mladší bratr Julius (1900–1993) vystudoval varnsdorfskou obchodní školu a následně se stal úředníkem okresního úřadu.

I když Kunert po skončení války doplnil výrobní program o produkci moderního kancelářského nábytku, ukázala se pletařina v rodinném podnikatelském souboji jako životaschopnější. Truhlářské stroje a materiál převzala v roce 1920 konkurenční nábytkářská firma a bezmála padesátiletý Julius Kunert se synem Heinrichem převzali od žen výrobu punčoch, šál, pánských pletených vest a kravat. Marie Kunertová ani dcera Marie, provdaná Neumannová, se již rodinného podnikání neúčastnily.

Štafetu přebírá Kunert

V roce 1920 založili firmu Julius Kunert, Strickerei und Krawattenfabrik, která ale brzy zašla na úbytě. Syn Heinrich Kunert přesvědčil rodinu k nákupu moderních výkonných kotonových stávků schopných vyrábět hotově tvarované díly pletenin, zejména dámských punčoch, jež byly při nastupující módě krátkých sukní velmi žádané. Výrobu ovšem Kunertovi nezahájili ve Varnsdorfu, ale v sousedním saském Großschönau, poněvadž správně předpokládali, že podnik lépe prorazí na velkém německém trhu. Plány jim ovšem zhatila obrovská německá inflace, během níž museli podnik zavřít a stroje odvézt. V červnu roku 1924 založil Julius Kunert se syny veřejnou obchodní společnost Julius Kunert & Söhne. Kunert senior se stal ředitelem, Heinrich pečoval o výrobu a Julius o obchod. Prokuristou firmy se v roce 1928 stal Ing. Heinrich Löffler (1900–1944), manžel sestry Elfriedy.

V roce 1924 koupili Kunertovi pozemek naproti svému domu a postavili na něm přízemní výrobní objekt, v němž se vzápětí po kolaudaci rozběhla výroba. V počátcích pracovalo u Kunertů pouze 18 zaměstnanců, kteří denně vyrobili 300 párů punčoch, v roce 1929 ale stoupl jejich počet na 800 při denní produkci 15 000 párů. O deset let později zaměstnávaly Kunertovy závody již 3 500 zaměstnanců, kteří denně vyrobili 100 000 párů žádaných kotonových „pavučinek“.

Tradiční pletařské firmy soustředěné především do Krásné Lípy a okolí nebyly s to rychle reagovat na soudobé módní, materiálové a výrobní trendy. Ačkoli se pyšnily širokou nabídkou a byly schopny vyhovět i náročným požadavkům zákazníků, jejich malosériově vyráběné zboží bylo příliš drahé. Bohatá paleta vyráběného sortimentu charakterizovala rovněž produkci největší krásnolipské pletárny firmy Stefan Schindler, řízené podnikatelem Josefem Franzem Palmem. Ten je dodnes známý především díky své funkcionalistické vile Palmovce a továrně, postaveným dle plánů drážďanského architekta Hanse Richtera. Místními byl ovšem počátkem třicátých let vnímán jako do sebe zahleděný bezohledný kapitalista nutící své dělníky v době hospodářské krize úmorně pracovat, za mrzký peníz a pod hrozbou výpovědi, aby dohnal úspěšnější varnsdorfskou konkurenci.

Ačkoli ani Kunertové své dělníky nijak nerozmazlovali, jejich výrobní strategie byla opačná. Předně vyráběli jen žádané tvarované punčochy (regulérní, neboli fully fashioned), a to jak z japonského přírodního, tak i z umělého (viskózového) hedvábí, jež do Varnsdorfu dodávala německá akciová společnost J. P. Bemberg ve Wuppertalu. Značkou Elite – jež byla po druhé světové válce použita k pojmenování znárodněných Kunertových pletáren – se označovaly právě punčochy upletené z bemberského umělého hedvábí. Žádané viskózové punčochy tvořily až osmdesát procent produkce podniku. Na trh je podnikatelé dodávali jen ve třech velikostech a sedmi barvách, zato v nevídaných objemech, a tudíž levně. Za obrovským rozmachem varnsdorfské pletárny stojí i bojkot německých výrobků ze strany světových obchodních korporací, jež měli v rukou především Židé. Punčochy vyráběné v zemi ovládané nacistickými antisemity nahradily ve velké míře právě ty z Varnsdorfu. Výrazným obchodním úspěchem firmy Kunert bylo navázání obchodních styků s dodnes existující anglickou společností Marks & Spencer, když tato zařadila do sortimentu ve svých 280 prodejnách její tři výrobky. „Obchodování a přátelení se s Židy a jinými nepřáteli Říše“ bylo za druhé světové války častým denunciačním evergreenem zhrzené konkurence, již Kunertové během třicátých let položili na lopatky. Kromě toho svěřila firma odbyt svého zboží síti vlastních zástupců, a vyřadila tak vrtkavý a nákladný zprostředkovatelský mezistupeň. Od počátku třicátých let Kunertové kooperovali se zlínskou továrnou na obuv firmy Baťa a dodávali do sítě jejích prodejen své punčochy.

Pár luxusních kotonových punčoch z přírodního hedvábí značky Crystal-rub přišel v roce 1930 na 29 korun, v době hospodářské krize (1934) jej bylo možno pořídit za desetikorunu, což již bylo, podle údajů firmy, pod výrobními náklady.

Díky úzké specializaci a plné kooperaci mohly punčochy značky Kunert obstát ve světové konkurenci. Poptávka po nich vedla k bezpříkladnému rozšíření produkčních kapacit. Ve Varnsdorfu vyrostl v letech 1928–1936 komplex konstruktivistických výrobních objektů dle plánů architekta a stavitele Rudolfa Dinnebiera, jenž výrazně proměnil městské panorama. První osmipatrový mrakodrap s 36 metrů vysokou věží, která jako maják hlásala i za tmy název úspěšné firmy, postavili Kunertové v roce 1928. Rostoucí firma zakoupila v roce 1929 tovární areál blízké Stollovy textilky, nechala staré výrobní objekty strhnout a na jejich místě v letech 1929–1939 postavit tři podélné šestipatrové tovární budovy, ředitelství, barevnu, kartonážku a elektrárnu s chladicí věží. Svůj první postavený výrobní objekt proměnili podnikatelé ve velkokapacitní závodní jídelnu s kavárnou. V posledním postaveném objektu (1936) byla část výrobních kapacit vyhrazena firmě Heinricha Kunerta a Heinricha Löfflera vyrábějící zde krátce hedvábné spodní prádlo. V roce 1937 pracovalo sedm set z tisíce kotonových stávků v Československu u Kunertů, osmdesát procent vyrobeného zboží firma exportovala, a byla tak pro stát důležitým zdrojem deviz. V polovině třicátých let se stala firma Kunert největší továrnou na punčochy v Evropě a krátce i na světě.

Varnsdorfská pletárna začala velmi brzy šlapat na paty krásnolipské konkurenci, zájem o její postaru vyráběné neforemné punčochy totiž opadával. Nákup nových strojů a technologií byl ovšem v době hospodářské krize více než riskantní – doplatili na to například majitelé pletárny firmy Anton Wenzel, kteří nakoupili na úvěr kotonové stávky a nebyli s to je splácet. Továrnu tak převzala Banka pro průmysl a obchod (někdejší Länderbanka), která nové stroje prodala firmě Stefan Schindler. Její šéf Josef Franz Palme si u stejné banky v letech 1929–1930 vypůjčil dvacet miliónů korun na výstavbu a zařízení nové továrny, jež by byla schopna vyrábět konkurenceschopné punčochy a svezla se na vlně varnsdorfského úspěchu. Ten se ale nedostavil, a firmě se tudíž nedařilo úvěr splácet. Ve snaze poškodit firmu Kunert začal Palme zkraje roku 1937 prodávat své punčochy deset procent pod cenou, vedení varnsdorfské pletárny na to reagovalo koupí bankovní pohledávky, což se událo bez Palmeho vědomí. Kunertové tak v polovině roku 1937 zařadili do svého impéria největší krásnolipský podnik s tisícovkou zaměstnanců, jehož zastaralé strojní vybavení ovšem z větší části vyvezli do šrotu. Spor o nekalé převzetí podniku konkurencí následně řešily československé i německé soudy a uzavřela jej až Palmeho smrt 29. dubna 1944. Jeho syn JUDr. Otto Palme založil společně s krásnolipským podnikatelem Fredem Vatterem v roce 1950 firmu Bellinda, jež patřila po druhé světové válce k největším konkurentům bratří Kunertů.

Schindlerova pletárna ovšem nebyla prvním ani posledním podnikem, jehož se Kunertové zmocnili – v roce 1936 koupili pletárnu Johanna Nitsche ve Vlčí Hoře a v roce 1938 zmíněnou pletárnu Antona Wenzela v Krásné Lípě. Velmi aktivní byl i prokurista a švagr bratří Kunertů Heinrich Löffler, který získal krásnolipské pletárny firem J. J. Schwadron & Co. a Josef Scheibner, v říjnu 1943 převzal i úpravnu a barevnu firmy Hielle & Wünsche. I přesto, že Heinrich a Julius Kunertové nebyli členy Henleinovy SdP a s nacisty nesympatizovali (v roce 1943 však museli pod nátlakem vstoupit do NSDAP), využívali Löfflerových četných kontaktů s představiteli nacistické strany a vedení sudetské župy v Liberci. Prostřednictvím Löfflera získala firma Kunert za výhodných podmínek do majetku pražský obchodní dům ARA židovské rodiny Amschelbergů a majetkovou účast na arizované akciové společnosti E. G. Pick v Horním Litvínově. Od dosazení nacistického správce uchránily firmu vysoké devizové odvody (20–30 tisíc liber týdně).

Kunertové museli část výrobních kapacit podniku obětovat válečné výrobě a produkovat pro potřeby armády padákovinu z polyamidového vlákna (perlonu). Za vydělané marky, které rychle ztrácely na hodnotě, zakoupili podnikatelé nové kotonové stávky a plánovali výstavbu nového objektu, v němž by zušlechťovali umělou přízi.

Kašleme na Prahu, tady vládneme my!

Bezprostředně po válce zaslali majitelé firmy (Julius Kunert senior odešel z podniku v roce 1939) československému ministerstvu vnitra „obsáhlé alibi o své loyalitě k československé republice“, na jehož základě bylo z Prahy nařízeno varnsdorfské okresní správní komisi vystavit bratrům Kunertovým ochranná osvědčení. Na jejich základě setrvali oba v podniku – k velké nelibosti dosazeného národního správce Vladislava Matulíka.

V osvobozeném pohraničí se ovšem právo ohýbalo dle potřeby a příkazy z Prahy nikoho příliš nezajímaly. Krajem se potloukaly vojenské a polovojenské jednotky, správy i střežení bezpečnosti se ujímali rozliční samozvaní „partyzáni“ a „komisaři“ navázaní na struktury Komunistické strany Československa, jež si v pohraničí vybudovala mocenskou oporu. Pro Kunertovy tak byla varnsdorfská půda mimořádně horká. Při domovní prohlídce vykonané 27. srpna 1945 se ve vile bratrů Kunertů (čp. 1559, od roku 1950 závodní klub Elite) nalezly ukryté cennosti a potraviny, „jež uschovali před rabujícími armádami a osvobozenými zajatci“. Nález byl vítanou záminkou k uvalení ochranné vazby na oba bratry i s rodinami. Zřejmě na přímý pokyn Jana Masaryka, který se s oběma podnikateli znal, odvezlo vládní auto 5. září 1945 Heinricha a Julia Kunertovy do Prahy, kde jim byl předán dekret o navrácení československého státního občanství. Domů se vraceli vlakem. Na nádraží ve Varnsdorfu je očekávali ozbrojenci, kteří před jejich očima roztrhali všechny dokumenty a odvezli je zpět do vězení. Jednoho prosincového dne nalezli bratři dveře cely pootevřené, a tak zmizeli přes právě nestřežené hranice do Německa… Analogicky se komunisté zachovali v březnu 1947, kdy v rámci oslavované „varnsdorfské stávky“ poštvali dělníky proti oprávněnému majiteli textilky Emilu Beerovi. Ignorování zákona i nařízení nadřízených orgánů nemělo ani v tomto případě žádnou dohru.

Bratři s rodinami a rodiči začali nový život v Immenstadtu v jihozápadním Bavorsku. Na rozdíl od ostatních podnikatelů vypovězených z Československa nezačali s prázdnýma rukama, poněvadž když „byli majitelé v létě 1945 na nátlak zaměstnanců z firmy vypovězeni“, jak uvádí jedna z četných reportáží o budování národního podniku Elite, „opustili ilegálně území ČSR, ovšem zamlčeli, že po území bývalého Německa mají u různých speditérských firem ukrytý materiál v hodnotě několika desítek miliónů.“

Firma Kunert obnovila výrobu v Immenstadtu ve dvou barácích po americké armádě. Zaměstnala přednostně své původní kvalifikované zaměstnance, kteří tím pádem chyběli ve Varnsdorfu. Díky dobrému odbytu byli bratři brzy schopni vybudovat první výrobní objekt, opět na základě projektu Rudolfa Dinnebiera. Heinrich Kunert po čase společné podnikání opustil a vybudoval v Rakousku (Rankweil) a Německu (Lindau, Freyung, Deggendorf) pletárny punčoch a dámského prádla. Julius Kunert převzal v roce 1978 většinový podíl v koncernu Hudson a ziskem továren ve Vilsbiburgu, Berlíně a Mosbachu, Hofu a Athénách se firma Kunert stala opět největším evropským producentem punčoch.

Ačkoli nikdy nezastavil výrobu a byl schopen plnit své závazky vůči odběratelům, lhaly propagační materiály znárodněné Elitky o naprosto dezolátním stavu podniku, „jenž byl po vítězném revolučním květnu díky dlouhé a často úmorné práci několika nadšenců doveden do dnešního rozsahu, kdy přičleněním konfiskátů byl zde bez nadsázky vytvořen největší podnik svého druhu na světě…“

Pavučinky versus činčily

Zmíněný národní správce Vladislav Matulík se potýkal zejména s nedostatkem továrního personálu. Pracovalo-li v roce 1939 v provozech ve Varnsdorfu, Krásné Lípě a Vlčí Hoře 3 500 dělníků, smrskl se jejich počet v říjnu roku 1945 na 1 322, z čehož bylo 210 českých dělníků a 111 českých dělnic, 263 německých dělníků a 733 německých dělnic a pět cizinců. Do prosince 1947 se celkový počet zvýšil jen o 228, počet německých pracovníků klesl na polovic. Svízelnou situaci nevyřešil ani příchod sto dvaceti odborníků z punčocháren firmy Baťa ve Zlíně a jedné třídy absolventů Baťova učiliště v Třebíči. S nedostatkem pracovníků a jejich fluktuací zápasil 1. ledna 1946 založený národní podnik Továrny jemných punčoch Varnsdorf, přejmenovaný 10. listopadu 1947 na Elite sdružené továrny punčoch národní podnik Varnsdorf kontinuálně. Počátkem padesátých let dovedla Elitku nouze o kvalifikované dělníky k hnutí „dvoukotonářů“, tedy pletařů, kteří dokázali, pochopitelně za využití sovětských zkušeností, najednou obsluhovat dva sedmnáctimetrové kotonové stávky pletoucí současně 48 punčoch.

Poněvadž byla Elitka podnikem veskrze ženským a do podnikového učiliště proudily dívky z celé republiky, činili zástupci kraje, okresu i města všechno možné, aby zde zaučené pracovnice natrvalo zakotvily. Snažili se zejména o dostatečný počet mladých mužů ve městě, čemuž napomáhala dislokace vojenských posádek, škol a učilišť. Ne všechny ženy ovšem pracovaly v Elitce dobrovolně – vyhrazená část závodu sloužila v padesátých letech jako detašované pracoviště liberecké věznice, v němž pracovaly ženy odsouzené v politických procesech i řeholnice sehnané sem z klášterů v rámci akce Ř.

Podnikovému chemikovi Bohumilu Pillerovi se v roce 1947 podařilo vyřešit způsob zpracování válečných zásob „padákového hedvábí“ na punčochové výrobky, a to včetně barvení a úpravářských procesů. „Perlonky“ se staly hitem, ovšem zásoby polyamidových vláken se brzy vyčerpaly. Výrobu kotonových perlonek značky Soraja zahájili v roce 1950 taktéž bratři Kunertové ve svém immenstadtském podniku.

Od roku 1950 se v Elitce začal zpracovávat silon, nejdříve pro zesílení namáhaných částí punčoch. Podnikoví chemici zvládli jako jedni z prvních v Evropě i krepování (kadeření) silonového vlákna. Na trhu se počátkem šedesátých let objevily výrobky z žádaného krepsilonu. Silonky prodávané pod dívčími jmény Simona, Anabela, Aranka, Manon, Jarmila, Irena, Lenka nebyly nijak levné. Ženy za ně v roce 1962 musely vydat od dvaceti tří do čtyřiceti korun, krepsilonové elastické punčochy vyšly na bezmála padesátikorunu, což při průměrném platu kolem 1 200 Kčs znamenalo nemalý výdaj. Při poškození je tudíž majitelky svěřovaly opravnám družstva Obnova, jež tisk neustále pranýřoval za pomalou a nekvalitní práci. Jakkoli byly punčochy drahé, často nebyly k dostání, a tisk nabádal spotřebitelky, aby vystačily s deseti páry na rok.

Národní podnik Elite sdružil dvanáct konfiskovaných pletáren v severních a západních Čechách, vesměs v Krásné Lípě a Vejprtech. Dne 1. dubna 1958 byl národní podnik přejmenován na Elite, výroba punčoch, a podřízen Sdružení podniků pletařského průmyslu v Písku. Národní podnik od té doby tvořily čtyři závody: ve Varnsdorfu, Krásné Lípě, Chrudimi a Teplicích. Teplický závod převzal v roce 1960 po zastavení výroby punčoch národní podnik BONEX.

Kotonové stroje byly od roku 1958 nahrazovány okrouhlými pletacími automaty Dana sloužícími k výrobě žádaných bezešvých punčoch. Po rekonstrukci nevyužitých kotonů se od roku 1957 v Krásné Lípě započalo s výrobou plošně tvarovaných dílů vrchního pleteného ošacení. Již v roce 1957 zvládli v Krásné Lípě vyprodukovat čtyřicet tisíc dámských puloverů, z čehož se tři čtvrtiny exportovaly. Lehké módní svetry, vesty a twinsety zabodovaly i na světové výstavě v Bruselu (EXPO).

O tom, že českoslovenští pletaři nezaostávali za světem, svědčí fakt, že Julius Kunert v Immenstadtu byl v rozmezí let 1957–1958 spotřebitelkami žádajícími bezešvé punčochy taktéž donucen zastavit kotony a nahradit je pletacími automaty. Naproti tomu Elitka za Kunertem mírně zaostala ve výrobě bezešvých punčochových kalhot, jejichž produkci odstartovala světová móda minisukní – v Immenstadtu s nimi začali v roce 1965, ve Varnsdorfu o rok později. Vítězné tažení punčocháčů znamenalo výrazný útlum výroby tradičních punčoch. Ani u Kunertů nezaháleli ve vývoji nových materiálů. Jejich nylonová elastická příze Chinchillan vyvinutá v padesátých letech je používána dodnes a tvoří již vlastně doplněk názvu firmy.

Ačkoli Elitka (od roku 1989 státní podnik) zásobovala punčochovými kalhotami a jiným pleteným zbožím především socialistický blok, držela vždy krok s módou i soudobými technologickými trendy, takže její výrobky obstály i na západních trzích. Na přelomu let 1989 a 1990 s. p. Elite Varnsdorf vyprodukoval 50 miliónů kusů punčochových kalhot a 10 miliónů párů punčoch.

Problémy nastaly po výpadku exportu do Sovětského svazu a jiných socialistických zemí v roce 1990, který se podařilo jen zčásti kompenzovat kooperací s německými partnery. Od roku 1986 vyráběl podnik vrchní ošacení pro firmu Bode prostřednictvím PZO Centrotex, v roce 1990 navázal spolupráci s akciovou společností Kunert, pro niž v roce 1996 denně vyrobil 30–38 tisíc ponožek, punčoch a punčocháčů na moderních strojích, jež zde firma instalovala. Duch Kunertů se tak na čas do Elitky vrátil a devadesátiletý spoluzakladatel firmy Julius Kunert (zemřel 7. února 1993) mohl zakusit jisté zadostiučinění.

Oheň se vrací zpět

K privatizaci státního podniku Elite Varnsdorf přikročilo ministerstvo pro správu národního majetku až ve druhé privatizační vlně v roce 1993. Majoritní podíl (52 procent) získala pražská firma I.I.T.E. zabývající se poradenskou a obchodní činností, 25 procent bylo v držení jednotlivých akcionářů (diků). Tato pražská firma ostatně privatizovala i další z velkých varnsdorfských podniků – firmu TOS. Krásnolipský provoz byl privatizován zvlášť a jeho noví majitelé zde dále vyráběli pletené zboží pod hlavičkou firmy Novia. Zároveň došlo k delimitaci chrudimského závodu, z něhož vznikla akciová společnost EVONA. K 27. prosinci 1993 byla ze státního podniku Elite vytvořena akciová společnost.

Jestliže roku 1990 v podniku pracovalo 2 500 pracovníků, v roce 1995 jejich počet klesl na 1 100 osob. Další exportní problémy způsobilo Elitce osamostatnění Slovenska, které zavedlo dovozní přirážku. Opatření vedlo k třicetiprocentnímu snížení dovozu varnsdorfského pleteného zboží na tamní trh.

Akciová společnost Elite se i nadále potýkala s odbytovými potížemi a časem propustila více než polovinu zaměstnanců. Po odprodeji výrobních objektů se zkraje roku 2023 někdejší pletárna firmy Kunert přestěhovala i s několika desítkami pracovnic do funkcionalistické továrny někdejší firmy Adolf Schindler v Krásné Lípě, postavené z popudu Josefa Franze Palmeho. Tu od roku 2018 vlastní Novia Fashion, s. r. o., řízená Ing. Martinem Veselíkem, z jehož popudu byl firemní název v roce 2022 změněn na Schindlerova pletárna s. r. o. Ta podniká v duchu motta „Tradice je předávání ohně, ne uctívání popela.“

Pohrobek firmy Kunert se tak ironií osudu dostal do rukou nástupců firmy Adolfa Schindlera, takže jisté zadostiučinění by mohl po Juliu Kunertovi zakusit i nešťastný podnikatel Josef Franz Palme. Schindlerova pletárna v současnosti produkuje celý sortiment jemného punčochového zboží značky Elite – punčochové kalhoty, punčochy, podkolenky, ponožky a ťapky.

Autor: Jan Němec
Studoval historii a archivnictví v České republice a Německu, v současné době vede Státní okresní archiv v Děčíně. Věnuje se dějinám průmyslu a dopravy.

Zdroje obrazových materiálů:
Státní oblastní archiv v Litoměřicích, pobočka Most (fond Elite Varnsdorf)
Europas Größter Strumpffabriken Kunert, Warnsdorf, 1938