Když se v pátek 24. května v 16 hodin znovu otevřela hlavní brána továrny ELITE, aby naposledy přivítala svoje bývalé zaměstnance na jejich POSLEDNÍ SMĚNĚ, začalo silně pršet. Nikoho to ale nezajímalo a stovky lidí přicházely ze všech stran. Řada z nich šla opravdu krokem, jiní o holích, další s doprovodem, aby vůbec mohli dorazit. To ještě nikdo z nich netušil, že hlavní část programu se nebude odehrávat v tovární hale, kde po celou dobu probíhala zábava s kapelou, ale přímo v ředitelně, kam postupně během celého programu jednotliví zaměstnanci přicházeli.

Celý rok jsem přemýšlela o tom, jakou odměnu lidem dát za celoživotní práci v továrně. Jakou situaci vytvořit, abych křivdu z hořkého konce jednoduše napravila. A pak mě napadlo celý proces výpovědi detailně zopakovat a odměnit zaměstnance netradičním odstupným, které nikdy nedostali. Zjistila jsem si přibližnou hodnotu továrny v devadesátých letech (cca 210 milionů Kč), což při počtu 700 přihlášených byla odměna 300 000 Kč pro každého. Na jednotlivé bankovky jsem zobrazila bývalé zaměstnance továrny a na zadní strany umístila jejich vzpomínky, které jsme sesbírali na setkáních. Tímto gestem jsem z jednotlivých Eliťáků udělala symbolicky skutečnou elitu a současně zhmotnila fakt, že tou největší odměnou jsou pro většinu z nich hezké vzpomínky.

Do role ředitele jsem obsadila skvělého herce Divadla na Vinohradech Otakara Brouska ml., který svou roli v ředitelně zvládl naprosto geniálně. Překvapení i šok z této situace nezažívali jen bývalí zaměstnanci, ale i já sama, když jsem ho viděla, jak třeba bez rozpaků poklekl, aby seniorce zavázal tkaničku. Po čtyři hodiny stál v ředitelně a neúnavně odměňoval zaměstnance jednoho po druhém a děkoval jim za práci pro továrnu. Každému z nich předal tři sta rozdílných tisícovek, které se staly současně kronikou této továrny.