ELITKA 100

Továrna Elite ve Varnsdorfu by v roce 2024 oslavila 100 let své existence, jenže toho se nedožila. Z dřívější chlouby českého průmyslu, která vyráběla miliony párů punčoch, se v posledních letech stala firma s několika desítkami zaměstnanců a loni zavřela definitivně. Potichu a bez fanfár z města zmizela.

Mnozí a mnohé, kdo práci v Elitce zasvětili svůj život, cítili jako křivdu, že továrna byla najednou pryč. Svět jejich života a práce se jim vypařil před očima. Stalo se to ze dne na den. Zaznělo „Zítra už nechoďte“ a brány továrny se uzavřely. Vztahy lidí k Elitce ale zůstaly neuzavřené a neukončené. Bylo to patrné v den, kdy se lidé naposledy mohli vydat do útrob opuštěné továrny, procházet kanceláře a provozy. Poznávali tam své židle, výzdoby a stroje a vzpomínali s hořkostí na časy, kdy se jejich práce jevila jako produktivní a smysluplná. Lišili se v tom od porevolučních majitelů továrny, pro které nebylo zpravidla důležité nic z toho, pro co žili místní lidé.

Továrna ve městě sice zanikla, ale bývalí zaměstnanci a jejich rodiny ve Varnsdorfu a jeho okolí zůstali. Lidé byli na práci v této továrně hrdí, sami sobě říkali „Eliťáci“ a často na jednom místě pracovaly i tři generace z jedné rodiny. Elitka tak v hlavách a srdcích lidí funguje pořád dál a je nedílnou součástí regionu. Proto jsem se rozhodla iniciovat důstojné oslavy jejího výročí a současně se při té příležitosti zamyslet nad tím, jak by mělo vypadat ocenění za celoživotní práci, které mnozí zaměstnanci nikdy nedostali.

V první fázi projektu jsem se svými spolupracovníky hledala Eliťáky a Eliťačky, které bych do projektu zapojila. Na našem webu jsme zveřejnili výzvu a umístili sběrné papírové boxy ve Varnsdorfu a Krásné Lípě, kde značka Elite pokračuje v Schindlerově pletárně. Přihlásilo se nám přes 700 lidí, s kterými jsme se postupně od listopadu 2023 setkávali. Sdíleli s námi a mezi sebou osobní vzpomínky na výrobu, pracovní kolektiv i volnočasové aktivity.

Postupně se ukázalo, že tou největší odměnou za práci v Elitce jsou pro mnoho lidí krásné vzpomínky, které však kazí jedna zásadní věc – odchod z továrny. Po událostech v roce 1989 totiž došlo k propouštění zaměstnanců, které plynule pokračovalo následujících třicet let. Spousta Eliťaček a Eliťáků se během vzpomínání neubránila slzám, podrobně popisovali, jak ze dne na den dostali výpověď a jak těžce nesou, když mají dnes kolem továrny procházet. Odkryli tak téma, jež se týká mnoha dalších podniků napříč republikou, které postupně zavřely a často se nenašly čas ani finance, aby proběhlo důstojné rozloučení se zaměstnanci včetně poděkování za jejich dlouholetou práci.

Když se v pátek 24. května v 16 hodin znovu otevřela hlavní brána továrny Elite, aby naposledy přivítala svoje bývalé zaměstnance na jejich POSLEDNÍ SMĚNĚ, začalo silně pršet. Nikoho to ale nezajímalo a stovky lidí přicházely ze všech stran. Řada z nich šla opravdu krokem, jiní o holích, další s doprovodem, aby vůbec mohli dorazit. Tehdy ještě nikdo netušil, že hlavní část programu se nebude odehrávat v tovární hale, kde po celou dobu probíhala zábava s kapelou, ale přímo v ředitelně, kam postupně během celého programu jednotliví zaměstnanci chodili.

Celý rok jsem přemýšlela o tom, jakou odměnu lidem dát za celoživotní práci v továrně. Jakou situaci vytvořit, abych křivdu z hořkého konce jednoduše napravila. A pak mě napadlo celý proces výpovědi detailně zopakovat a odměnit zaměstnance netradičním odstupným, které nikdy nedostali. Zjistila jsem si přibližnou hodnotu továrny v devadesátých letech (cca 210 milionů), což při počtu 700 přihlášených byla odměna 300 000 Kč pro každého. Na jednotlivé bankovky jsem zobrazila bývalé zaměstnance továrny a na zadní strany umístila jejich vzpomínky, které jsme sesbírali na jednotlivých setkáních. Tímto gestem jsem z jednotlivých Eliťáků symbolicky udělala skutečnou elitu a současně zhmotnila fakt, že tou největší odměnou jsou pro většinu z nich hezké vzpomínky.

Do role ředitele jsem obsadila skvělého herce Divadla na Vinohradech Otakara Brouska, který svou roli v ředitelně zvládl naprosto geniálně. Překvapení i šok z této situace nezažívali jen bývalí zaměstnanci, ale i já sama, když jsem ho viděla, jak třeba bez rozpaků poklekne, aby seniorce v ředitelně zavázal tkaničku. Po čtyři hodiny stál v ředitelně a neúnavně odměňoval jednotlivé zaměstnance a děkoval jim za práci pro továrnu. Každému z nich předal tři sta rozdílných tisícovek, které se staly současně kronikou této továrny.

Bohatý program oslav trval tři dny, ale právě POSLEDNÍ SMĚNA přinesla skutečnou skupinovou terapii. Jednoduchým gestem se nám podařilo nejen důstojně rozloučit s bývalými zaměstnanci továrny, ale i pozitivně ukončit fungování továrny Elite ve Varnsdorfu. Stovky nadšených reakcí jsou toho nejlepším dokladem.