Punčochy zn. Kunert vznikly ve Varnsdorfu
Rozhovor s Petrem Gubelem
Peter Stefan Gumbel je od roku 2023 generálním ředitelem společnosti Kunert. V holdingu pracuje již od roku 2007, a může tedy zhodnotit dlouhý a pestrý vývoj firmy. V rozhovoru popisuje výzvy a úspěchy firmy od roku 1945, kdy rodina Kunertů musela opustit tehdejší Československo, a také její vyhlídky do budoucna.
Punčochárna ELITE, tedy továrna, která v Čechách po Kunertových zůstala, letos slaví výročí. Snažíme se zachytit její historii. O tom, jak probíhal vývoj společnosti Kunert v Německu poté, co byla firma ve Varnsdorfu znárodněna, toho ale moc nevíme. Můžete nám k tomu něco říct?
Ano, rád. Nejdřív bych ale chtěl poděkovat za tuto příležitost poskytnout rozhovor. Je třeba si uvědomit, že se tehdejší situace týkala mnoha rodin. Pro spoustu lidí byla práce v továrně středobodem jejich života a je dobře, když se na něco takového nezapomíná. Stejné je to i u nás. Rodina Kunertů byla nucena se po válce vystěhovat v rámci tehdejšího odsunu německých obyvatel. Hledali pak nový domov, kde by mohli znovu založit novou firmu, jelikož to byla rodina s podnikatelským duchem. Přišli tedy do západního Německa a usadili se tady v Immenstadtu v oblasti Allgäu – v příhraničním regionu mezi Rakouskem, Švýcarskem a Německem. Začali tu podnikat s dvaceti zaměstnanci, které si s sebou přivedli z Varnsdorfu. Půjčili si stroje, sehnali si stodolu a v ní začali plést. Chtěli tu znovu vybudovat firmu jako předtím v Čechách. O pouhých deset let později měl podnik 650 zaměstnanců. Veškeré stroje, které tehdy měli, si Kunertovi museli sami vyrobit. V padesátých letech už tedy firma prosperovala a byla velmi úspěšná, což bylo samozřejmě také zásluhou zakladatele firmy, Julia Kunerta staršího, který se na chodu firmy významnou měrou podílel, a samozřejmě i Julia Kunerta mladšího, který firmu dále rozvíjel. Většina zaměstnanců v té době pocházela z Varnsdorfu, jen 15 % bylo místních, z regionu Allgäu a z okolí Bodamského jezera – všichni ostatní sem přesídlili z Čech. Vývoj firmy tedy probíhal velmi dobře. Později tu pracovalo dokonce 1 300 zaměstnanců a roční obrat v následujících letech činil až 700 milionů marek. Rekordním rokem byl rok 1990. Tehdy Kunert získal také značku Hudson. Díky tomu máme nyní velmi široké portfolio výrobků, jak pro mladší generaci, tak i pro naše starší zákazníky, kterým samozřejmě i nadále rádi nabízíme značku Kunert. V roce 1981 jsme v Maroku založili výrobní společnost, která vyráběla jen pro nás. Vyvíjelo se to dobře, pak ale přestaly být punčochy v módě, došlo k poklesu tržeb, a tím pádem se firma musela zmenšit. Bylo to poměrně složité období.
Právě jste říkal, že se změnila doba a že už punčochy nejsou tak populární. Jak tento vývoj vnímáte? Co by mohlo být jeho příčinou?
Ano, doba se změnila. Ženy se teď prostě oblékají jinak než dřív. Nosí hodně kalhoty, už desítky let je to úplně normální. Jemné dámské punčochové zboží už není tak důležité jako kdysi. Došlo k drastickému poklesu prodeje, což mělo velký dopad na celou firmu. V roce 2004 do společnosti vstoupila velká skupina investorů a převzala vedení. Kunertovi tehdy z firmy vlastně odešli. V roce 2013 to dokonce došlo tak daleko, že musela být vyhlášena insolvence. Firma se dostala do platební neschopnosti a došlo k reorganizaci. Dnes jsme z pohledu zaměstnanců vděčni za to, že pan doktor Grossnigg, rakouský podnikatel, který úspěšně řídí i další firmy, byl tak prozíravý. Rozpoznal tu určitý potenciál a dokázal ho využít. Svou strategii uplatňuje už přes jedenáct let, od doby, kdy se stal majitelem společnosti. Ve svém přístupu je velmi důsledný – často navštěvuje nejen nás zde v Immenstadtu, ale i náš výrobní závod v Maroku. I tam se podílí na chodu firmy. Vliv rodiny Kunertů je ale stále znát. Nejen v názvu firmy, ale tak trochu i v myšlenkách a také prostřednictvím zaměstnanců, kteří tu pracují delší dobu, někdy i 30 nebo 40 let. Tito zaměstnanci ještě Kunertovy poznali. Aktivně se ale do života firmy nikdo z rodiny už nezapojuje.
Ale zpátky k punčochám. Pohyby na trhu se snažíme kompenzovat získáváním nových tržních segmentů. To znamená, že v našem portfoliu máme nejen jemné dámské punčocháče, ale i podkolenky, normální punčochy, pletené punčochy a také pánskou kolekci. To nám umožnilo leccos vykompenzovat. Dnes tedy máme nabídku mnohem širší než dřív.
Co nám můžete prozradit o současném majiteli? Říkal jste, že je velmi prozíravý.
Ano. Je to podnikatel z Rakouska. Je to vlastně bankéř. Řadu let pracoval v Chase Manhattan Bank v New Yorku a v Paříži. V současné době řídí několik společností, které sdružil do holdingu. Je mezi nimi například železniční trať nebo továrna na výrobu traktorů. Patří mu ale i řada firem v oblasti textilního průmyslu, což ho pravděpodobně přivedlo k firmě Kunert. Nedaleko od nás už delší dobu vlastní společnost Kauffmann, která sídlí v rakouské obci Hörbranz. Vzdušnou čarou je to odsud jen 30 kilometrů. Jedná se o velký závod na výrobu lůžkovin z prachového peří. O něco později získal ve městě Bramsche v severním Německu také firmu Sanders zabývající se výrobou tkanin. Vždycky se snažil vybírat si do svého portfolia takové podniky, které dávají smysl a vytváří synergie. Podobně to nakonec proběhlo i se společností Kunert. Řekl si: „Tahle firma má potenciál, v textilním odvětví už působíme, určitě najdeme ty správné zaměstnance.“ Díky tomu je velmi úspěšný. Jsme rádi, že se nám v posledních letech opět daří generovat zisk. Po vyhlášení insolvence to nějakou dobu nebylo možné, ale teď opět hospodaříme s pěkným ziskem, z čehož máme radost.
Můžeme se ještě vrátit k době po insolvenci? Co nám o tomto období můžete říct? Jak společnost vypadá nyní?
Bylo to velmi bouřlivé období. Společnost byla také vlastníkem obrovské nemovitosti, která byla z dnešního pohledu naprosto předimenzovaná. Původně se počítalo s 3 000 zaměstnanci, ale ve skutečnosti jich tu pracuje jen 60. Stala se z nás čistě obchodní firma. Vlastní punčochové zboží už tady nevyrábíme, to se vyrábí jen v našem výrobním závodě v Maroku. Po právní stránce se jedná o samostatný subjekt. Tady v Immenstadtu tedy firma Kunert funguje jen jako obchodní společnost – nakupujeme zboží, které pak prostřednictvím našich značek a partnerů prodáváme dál, hlavně v Německu, Rakousku, ve Švýcarsku a v Nizozemsku. To jsou naše domácí trhy. Ročně prodáme asi 6 milionů párů punčoch a punčocháčů a máme velmi dobré postavení na trhu. Značka Kunert je stále pojmem. Hlavně pro mou generaci, a pro starší generaci samozřejmě ještě víc. Díky značce Hudson se snažíme oslovit i mladší zákazníky. Prostřednictvím nových médií, Instagramu a všech dalších možností, které dnes existují. Vzhledem k tomu, že se – co se týče nemovitostí – jedná o velkou společnost, přibrali jsme k sobě dalšího partnera a snažíme se zmíněnou nemovitost využít i jinak. My sami však v tomto areálu zůstaneme i nadále, jsme tu doma. Jedna z budov se teď bude postupně rekonstruovat tak, aby byla energeticky úsporná a abychom byli dobře připraveni na budoucnost. Zaměstnanci se tu musí cítit dobře. V téhle oblasti jsme opravdu velmi aktivní a rádi bychom v příštím roce a půl nebo do dvou let vše dokončili.
Naznačil jste, jak se bude společnost dál vyvíjet, respektive jak doufáte, že bude vývoj probíhat. Mě by ještě zajímaly vaše produkty. Jak to s nimi vypadá a jak to vidíte do budoucna?
Náš vývoj vnímáme jako velmi pozitivní. Existuje ještě celá řada oblastí, kterým se zatím nevěnujeme. Někdy v roce 2010 jsme začali trochu víc rozvíjet e-commerce. V současné době – to jsme se bohužel naučili během covidu – lidi objednávají zboží na internetu. I v případě punčochového zboží se jedná o předmět každodenní potřeby, který člověk potřebuje pravidelně a který je možné si rychle a jednoduše koupit online, zejména pokud patříte k mladší generaci. V této oblasti jsme trochu změnili naše marketingové strategie. Provozujeme vlastní e-shop a využíváme různé platformy, přes které naše výrobky prodáváme. Také jsme rozšířili naše portfolio, jak už jsem zmínil. Naše nabídka zboží je dnes velmi pestrá a stále ji lze dále rozšiřovat, protože třeba v oblasti funkčních nebo zdravotních punčoch zatím nejsme tak dobře etablovaní. Tam je určitě velký potenciál. Totéž platí i pro dětské oblečení a také v oblasti módy zcela jistě existují další možnosti. Máme tady, a to je pro nás ve firmě velmi důležité, stále oddělení zabývající se vývojem produktů. To znamená, že tu máme pletací stroje a zaměstnance, kteří pracují na vývoji, dokud výrobky nejsou připraveny pro sériovou výrobu. Máme vlastní barvírnu a také pletárnu, zdejší zaměstnanci nejenže vyvíjejí nové produkty nebo vylepšují ty staré, ale také testují nové příze a zkoušejí nové barvy. Je to pro nás velmi důležité, že jen tak něco nenakupujeme na Dálném východě nebo někde jinde ve světě. Chceme se sami věnovat vývoji a výrobě. Podle nás je to možnost, jak vyrábět udržitelně přímo tady u nás, kde nakupujeme vhodný materiál, jako například udržitelné příze, tak abychom mohli říct, že jde o německý produkt, který pak i v Německu prodáváme. Zde vidíme velké šance do budoucna.
Pane Gumbele, jen abychom si to ujasnili. Říkal jste, že vyrábíte v Maroku. Máte výrobní závod i tady v Německu?
Přesně tak. Ale jen za účelem vývoje. To znamená, že každou punčochu nejdřív vyrobíme tady v Immenstadtu. Sami si vyrábíme různé velikosti a vzorové sady. Potom vše předáme do našeho výrobního závodu v Maroku, kde pak probíhá výroba ve velkém. Na začátku se ale všechno řeší tady u nás, včetně kontroly kvality. Krátké vzdálenosti vše usnadňují. Vedoucí výroby sem dorazí se svými vzorky a spolu s týmem, který má na starost management značky, a s týmem pro kontrolu. To je něco úplně jiného, než když někomu pošlete e-mail do Hongkongu nebo do Šanghaje a řeknete: „Chtěl bych tmavě zelenou punčochu, prosím.“ U nás to funguje jinak. Kromě toho je pro nás důležité, abychom si zachovali exkluzivitu a udrželi si své know-how. Naše punčochové zboží se vždycky musí trochu odlišovat od konkurenčních výrobků. Chceme, aby bylo o něco jemnější a hezčí a aby mělo hedvábný lesk. To všechno jsou atributy, které zákazníci od našich výrobků očekávají. Toho můžeme dosáhnout pouze tehdy, pokud se sami zabýváme vývojem.
Čím se tedy vyznačuje punčochové zboží značky Kunert a čím je výjimečné? Krátce jste se o tom už zmínil.
Punčocha značky Kunert má za ta dlouhá léta samozřejmě velkou tradici a také máme mnoho partnerských vztahů s dodavateli. I v současné době nakupujeme příze od firem, se kterými spolupracujeme už 30, 40, 50 let a se kterými jsme společně pracovali na vývoji těchto přízí. Řekli jsme například: „Když je určitým způsobem změníme, tak nám to umožní, aby punčochy seděly ještě lépe.“ Mohou pak být příjemnější na dotek nebo ještě hezčí. Na vývoji jsme spolupracovali s celou řadou partnerů. Tím se odlišujeme. Chceme být součástí všech procesů. Od prvního metru příze až po obal, který samozřejmě také sami vyvíjíme. Nespoléháme se na nikoho jiného. Hlavně proto, že chceme, aby se udržitelnost promítala i do obalu, nejen do výrobku jako takového.
Je nějaký produkt, na který jste Vy osobně hrdý nebo na který je hrdá firma Kunert?
Ano. Myslím, že produkt značky Kunert, který si s námi mnoho lidí spojuje, je Chinchillan. Jedná se o punčocháče, které – pokud jde o jejich lesk, haptiku, omak a pružnost – vznikly v padesátých letech minulého století a určitě také přispěly k tomu, že je společnosti Kunert známá po celém světě. Konkurence je často napodobuje, ale žádné jiné se jim nevyrovnají. V roce 2010 se nám díky zdokonalení příze podařilo tyto punčocháče vyrobit tak, že už na nich neutíkají oka. To je produkt, na jehož vývoji se společnost Kunert podílela. Spoustu let jsme z něho profitovali a profitujeme dodnes. Ano, určitě to je Chinchillan.
Jak vypadá budoucnost společnosti Kunert vzhledem k situaci a k vývoji ve světě? Říkal jste, že to vypadá pozitivně, konkurence s asijským regionem. Jak to vidíte?
Ano, konkurence je velká. To sami vidíte na trhu. I velké značky přemýšlejí, kde jsou mezery na trhu, na které by se ještě mohly zaměřit. Proto teď všude uvádějí na trh své vlastní punčochové zboží. Tím pochopitelně vzniká tlak na ceny a na prostor v obchodních domech – i pro nás. Ale my jsme tu doma. I sídlo našeho dodavatele příze je odsud jen 50 kilometrů. V podstatě tady od fáze vývoje vyrábíme všechno a dbáme na udržitelnost a na to, abychom byli nezávislí. Všechno bychom měli mít ve svých rukách, jelikož máme odpovědnost vůči spotřebiteli.
Přijde mi to zajímavé. Pokud to mohu posoudit, tak pro velkou společnost není moc typické, aby se snažila být tak lokální. Jaké s tím máte zkušenosti?
I spotřebitelé dnes uvažují jinak. Když dnes jdete nakupovat do obchodu s potravinami, ze všeho nejdřív se podíváte, co je v nabídce, jestli jablko pochází třeba z jižní Afriky a jehněčí maso třeba z Austrálie nebo z Nového Zélandu. To všechno dnes při rozhodování, co koupíte, hraje roli. Dřív o tom člověk tolik nepřemýšlel, ale teď si lidi řeknou: „Raději si koupím brambory od místního zemědělce, kterého znám. I kdyby to mělo znamenat cestu navíc. Jasněže na kole.“ A to všechno má určitý dopad. Zákazník si dnes častěji řekne: „Budu nakupovat zboží z regionu“. A o to usilujeme i my. Když prodáváme punčochy v Hamburku, tak necestovaly přes oceán. V podstatě vznikly tady. Sice jsme je vyrobili v Maroku, ale koncipovali jsme to tam velmi udržitelně a myslím si, že v tom budeme velmi úspěšní i do budoucna.
Pane Gumbele, velmi ráda bych se Vás zeptala na výrobu v Maroku, když jste právě zmínil, že tam také dbáte na udržitelnost. Jak to tam tedy funguje?
Někteří naši zaměstnanci Maroko pravidelně navštěvují. Každé čtyři týdny tam já osobně nebo moji kolegové z oddělení nákupu jezdíme alespoň na tři nebo čtyři dny. Upravili nebo změnili jsme tam už spoustu věcí. Máme tam například moderní čističky odpadních vod. Původně, když jsme tam firmu zakládali, v Maroku nebyly tak přísné požadavky. Dnes už je samozřejmě situace jiná. My tyto požadavky chceme plnit v plném rozsahu, téměř v souladu s podmínkami EU, i když se jedná o třetí zemi. V Maroku platí francouzské pracovní právo. Naši tamní zaměstnanci tedy mají sociální zabezpečení, vlastně ještě lepší, než by měli v Německu, a my z toho samozřejmě taky profitujeme. Kdybychom dnes chtěli v Maroku získat certifikaci ISO 9001 nebo BCI, bylo by to pro nás poměrně snadné, protože už veškeré požadavky splňujeme. V současné době tam pracuje asi 430 zaměstnanců a běží to opravdu velmi dobře. Jsme moc spokojení.
Co se týče zaměstnanců, v souvislosti s projektem ELITKA 100 chci ještě v rychlosti probrat odchod do důchodu. Jak to bývalo u nás v dobách komunismu. To je také důvod, proč tento projekt vůbec vznikl. Se zaměstnanci, kteří v podniku pracovali 40 nebo 50 let a pak odcházeli do důchodu, tehdy probíhala slavnostní rozlučka a byli vyznamenáni za svou dlouholetou práci a tak podobně. Jak to funguje u vás? Jak probíhá odchod dlouholetého zaměstnance do důchodu? Existuje nějaká tradice?
Ano, v regionu určitá tradice existuje. U nás je to sice neobvyklé, ale zažil jsem to v Rakousku, v tom podniku na výrobu lůžkovin, který jsem už zmiňoval. Vzpomínám si, že když jsem v mládí v této firmě pracoval, tak jeden starší zaměstnanec odcházel do důchodu. Když byl poslední den v práci, dorazila za ním celá jeho rodina, minimálně dvacet lidí, přivedli s sebou kapelu a všichni zaměstnanci na dvě nebo tři hodiny přestali pracovat. Sto lidí se s tímto pánem, který ve firmě strávil 40 let, rozloučilo. Přišlo mi to skvělé, ale jak už jsem řekl, tady to zvykem není. Ani ve společnosti Kunert, zejména vzhledem k tomu, že firma měla dřív 3 000 zaměstnanců a teď už jich má jenom 60, takže si dovedete představit, jakým vývojem si za posledních 30 let prošla. Nebylo možné se se zaměstnanci rozloučit a většina z nich o to ani nestála. Bylo to prostě složité. Firma Kunert bývala tady v regionu po celá desetiletí významným zaměstnavatelem a najednou už není. To pochopitelně vedlo i k rodinným a sociálním problémům a k roztržkám. I když se stát snažil dopady zmírnit, ten problém jako takový samozřejmě zůstal. Proto u nás podobné oslavy nebyly běžné. Ale máte pravdu, když se nad tím zamyslím, máme tady kolegyni, která u nás pracuje už 45 let. Až příští rok v létě bude odcházet do zaslouženého důchodu, dokážu si představit, že bychom něco podobného uspořádali.
Já to té dotyčné neprozradím, ale máte už nějaké plány nebo nějakou představu, jak by ta rozlučka mohla vypadat?
Ten příběh, co jsem Vám před chvíli vyprávěl, kdy dorazila kapela a příbuzní, něco podobného bych si dokázal docela dobře představit. Pozvali bychom i její rodinu. Možná by se to dalo zorganizovat tajně. Pozvali bychom je, společně bychom se nasnídali a pak bychom se třeba mohli ohlédnout za etapami jejího pracovního života, v tomto případě za 40 nebo 45 lety, protože za tu dobu se toho hodně událo. Tahle žena se setkala s panem Kunertem, začala tu pracovat a vyučila se tu v době, když u nás pan Kunert ještě byl. Je s firmou velmi úzce spjata. Určitě bychom připravili taky malou prezentaci a promítli bychom staré fotky a pozvali bychom ostatní zaměstnance na malou společnou snídani. Tak bych si to představoval.
Pane Gumbele, ještě poslední otázka. Týká se ELITKY. Právě chystám umělecký projekt, jehož výstupem budou oslavy. Chtěla bych se Vás zeptat, jestli má podle Vás smysl pořádat oslavu pro firmu, která byla nucena ve Varnsdorfu úplně zavřít.
Myslím si, že je to skvělé. Zmiňoval jsem to už na začátku. Podle mě je super, že se v tom angažujete. V obci, kde žiju, jsme loni slavili výročí jejího založení. Obec je stará 1 250 let a já jsem jen malou součástí této komunity. Moc mě bavilo se těchto oslav zúčastnit a pomáhat je zorganizovat. Prostě proto, aby se na některé věci nezapomínalo. Nestačí předávat historii jen v rámci rodiny. Je třeba na takové věci upozorňovat i mladší generaci a říkat: „Podívejte se, to všechno tady vzniklo, protože jsme měli možnost založit tu takovou firmu, a protože byl pan Kunert ochotný podstoupit takové podnikatelské riziko.“ V té době ručil svým soukromým majetkem. Za to mu patří všechna čest. Profitoval z toho celý region, ať už okolí Immenstadtu nebo Varnsdorfu. Ty oslavy, co máte v plánu, považuju za vynikající počin a záslužnou akci. I všechno ostatní, co v této souvislosti děláte. Gratuluju.
Mockrát děkuju. Pane Gumbele, má firma Kunert nějaké motto, a jestli ano, tak jaké? Co by si měl člověk vybavit, když se řekne Kunert?
Vždycky samozřejmě existovala různá motta. Podle toho, co si zrovna žádal marketing. Móda se poměrně rychle mění. Ale asi bych zmínil slogan „Miluji své nohy“, „I love my legs“. To je heslo, na které máme i ochrannou známku. „I love my legs.“ To určitě platilo pro dámy a pány v padesátých, nebo dokonce ve čtyřicátých či třicátých letech a platí to dodnes. To by byla věta, kterou bych jako nadpis použil i teď.
Pane Gumbele, myslím, že jsme tímto oficiálně dospěli ke konci našeho rozhovoru. Mockrát děkuju za Vaše podrobné odpovědi.
